Proč vystavujeme naše koupelnové ohřívače „komnatě mučení“
Buďme upřímní: koupelny jsou pro elektroniku noční můrou. Je tam hustá pára, náhodné kapky vody a teploty, které se během několika minut mění od mrazivých hodnot až po úrovně sauny. Naše infračervené ohřívače mají označení IP44. Na specifikacích to vypadá skvěle. Ale číslo na stránce vám ve skutečnosti neřekne, zda zařízení přežije tři roky v reálném domově. Proto vystavujeme každou várku testům zatížení vlhkostí a vysokou teplotou. Zde je problém s vlhkostí. Pára je prohnaná – najde si i ty nejmenší mezery a dostane se dovnitř. Jakmile vlhkost dosáhne vnitřních vodičů nebo kontaktů lampy, začínají se korodovat – nebo, abychom použili technický termín, oxidovat. Tato korozce vytváří odpor. Odpor zase vytváří teplo. A když se kontakty příliš zahřejí, izolace se roztaví a lampa prostě přestane fungovat. To nechceme. Proto nejenom postříkáme zařízení vodou a máme to za sebou. Místo toho je uzavřeme do klimatické komory. Zvyšujeme teplotu a vlhkost a necháváme je tam stovky hodin. V podstatě jde o „časovou stroj“, který nutí ohřívač „stárnout“ během několika dní. Hledáme slabá místa. Možná se těsnění trochu příliš smrští. Možná praskne těsnění pod tlakem. Pokud se dovnitř dostane i sebemenší množství vlhkosti, zjistíme to při kontrolě odporu izolace. Pokud hodnoty klesnou, návrh se musí znovu přepracovat. Ale je tu jeden problém. Nemůžeme prostě ohřívač uzavřít do plastové krabice. Pokud je příliš hermeticky uzavřený, zařízení se v podstatě uvaří zevnitř. Je to otázka rovnováhy – musíme chránit vnitřnosti zařízení před párou, ale zároveň mu umožnit „dýchat“, aby lampa nezežehla. Strávili jsme spoustu času na doladění ventilačních otvorů, abychom zajistili, že voda nepronikne dovnitř, zatímco teplo může uniknout ven. V konečném důsledku selhání v koupelně není jen otravný defekt spotřebiče – je to také problém s bezpečností. Uděláme ve laboratoři veškerou práci, abyste se o to doma nemuseli starat.